O Martině
Martina Dobiášová je performerka, lektorka se zaměřením na hlasové techniky a výchovnou dramatiku a terapeutka holistické hlasové terapie ve výcviku. Působı́ na pozici autorské a režijní. Její doménou je autorská divadelní tvorba a prorůstánı́ dramatických forem do jiných žánrů. Martina Dobiášová se ve své práci snaží zkoumat a překračovat hranice klasických žánrů. Dlouhodobě se zajímá o téma univerzálních příběhů a mytologie. Kromě klasického zpěvu má průpravu i v alternativních žánrech a prožitkovém využití hlasu. Zajímá ji hlas mluvní, pěvecký i syrový a zkoumá jeho využití v praxi tvorby, terapie a sebepoznání.
Projekt Sirenita: Tempo del Sogno navazuje na vypravěčský cyklus Martiny Dobiášové s názvem Žena pracuje ve tmě. Žena pracuje ve tmě, v tichu. Vystupuje z ní, když z hloubky pod jejíma nohama začíná prosakovat příběh, prostoupí ji, vylije se skrze ni, zaplaví nás všechny a mizí zpátky ve studni bez dna. Žena se navrací do tmy a všichni zůstáváme proměnění.
Imaginace/ponor
Protože Rusalka je zároveň pohádkou, jakou čtou rodiče dětem před spaním, může se stát, že část příběhu si diváci sami vysní. Před začátkem představení vám vše vysvětlíme.
Budete se moci rozhodnout, jestli se ponoříte do vlastní obrazotvornosti pomocí speciálních nástrojů a stanete se tak „součástí příběhu", nebo budete dál sledovat představení v pozici diváků. Vše je dobrovolné.
Během představení je možné sedět na židlích, ale i ležet na připravených matracích. Doporučujeme proto pohodlné oblečení.
Staré příběhy sídlí v hloubce našeho podvědomí. Mýtus připomíná strom: jeho rozložité kořeny pod zemí lze jen tušit, ale nikdo z nás je jasně nevidí, stejně jako kořeny tisíce let starého vyprávění. Z nichž však vyrůstá kmen a silné větve - příběhy, které mají jasný tvar a jež si pamatujeme: báje, pohádky, písně. Korunu stromu tvoří statisíce listů našich osobních příběhů. Na první pohled jsou listy nepatrné, ale strom bez nich zanikne.
Každý z nás však může - tak jako sluneční světlo - sestoupit z listu až ke kořeni a v hlubině pod povrchem se dotknout prastaré moudrosti. K tomu slouží například metoda aktivní imaginace s pomocí hudby, která je součástí představení.
Rusalka v mýtech i v opeře
Sirenita: Tempo dle Sogno vznikla u příležitosti českého roku hudby 2024, kdy slavíme 200 let od narození Bedřicha Smetany. Naše inscenace Sirenita se odkazuje k jinému velkému českému skladateli, Antonínu Dvořákovi a jeho nejslavnější opeře Rusalka. Autorem libreta byl Jaroslav Kvapil. Premiéru měla v roce 1901 v Národním divadle v Praze.
Vychází z pohádky o Malé mořské víle Hanse Christiana Andersena, ale příběhy o soužití vodních bytostí a lidí jsou mnohem starší a najdeme je všude tam, kde je voda. V mnoha českých pohádkách se objevuje motiv vodní žínky, která se vdá za smrtelného muže a zpravidla mizí, když ten vyzradí její tajemství.
Rusalka je dodnes považována za mistrovské dílo a není nikdo, kdo by neznal árii Měsíčku na nebi hlubokém. Zazní i v našem podání? Nechte se překvapit.
Vypravěčství
Sirenita je poctou tradičnímu lidovému vypravěčství. Vypravěč putuje od místa k místu a všude tam, kde jsou lidé, přináší novinky i univerzální vědění slovem a písní. Sděluje nám, komu se narodilo dítě, co se dělo na před sto lety, jak vznikl svět a jak zasezanikne. Když ho posloucháme, smějeme se, pláčeme, dotýkáme se života. Vypravěč je figura osamělá, a přesto všude zdejší. Jeho domovem je svět. Jeho úkolem je udržovat moudrost světa živou.
Projekt navazuje na vypravěčský cyklus Martiny Dobiášové s názvem Žena pracuje ve tmě. Žena pracuje ve tmě, v tichu. Vystupuje z ní, když z hloubky pod jejíma nohama začíná prosakovat příběh, prostoupí ji, vyleje se skrze ni, zaplaví nás všechny a mizí zpátky ve studni bez dna. Žena se navrací do tmy a všichni zůstáváme proměnění.
Tento autorský vypravěčsko -hudební projekt se obrací k velkým příběhům a předávání moudrosti a zkušenosti slovem a zvukem. Chvála mýtu, sdílení, zaříkání, poezie, samply a syrový hlas.
Tempo del Sogno
Hříčka na motivy hudební terminologie, „tempo de něco" označuje, jak rychle skladbu hrát např. Tempo di marcia = pochodovým tempem, Sogno je italsky sen. Dalo by se tedy přeložit: „Hraj to, jako když sníš", „rychlostí snu" což je paradox, protože dobře víme, že ve snu můžeme prožít týdny, měsíce i stovky let, zatímco v bdělém čase trvá pár vteřin. Tempo zároveň znamená „čas snů". Termínem dreamtime australští aboriginci označují mytický časoprostor bohů a předků, jakýsi svět za světem, dodnes živý v jejich tradicích.
